Líbil se vám minulý příspěvek o místech spojených s pohádkami? Máme pro vás ještě pokračování. Tak směle do čtení a žhavte pohorky!
SKALNÍ HRAD
Kdo zná dobře Jizerské hory, nediví se tomu, že tu v dávných dobách žila spousta lapků a loupežníků. Strmé stráně pokryté hlubokými lesy, v nichž se skrývají nepřístupné skály, zurčivé potůčky lemované zrádnými bažinami a rašelinovými loukami, to všechno dávalo tisíce úkrytů lidem, kteří se tu dobře vyznali.
O 
mnoha místech se vypráví, že v nich pobývali loupežníci, ale jen málokde se našly stopy po nějakém osídlení. Výjimkou je Skalní hrad v bučinách u Oldřichova v Hájích. Sami archeologové mu dali potvrzení, že tu někdy na přelomu XIII. a XIV. století stál strážní hrádek biberštějnského mana, který vyhořel. Víc nic.
Ale to je vlastně dobře!
Protože my můžeme popustit uzdu své fantazii a nechat ožít dávné pověsti o lesních loupežnících, kteří hrad Biberstejnům uloupili a vyjížděli z něj, aby okrádali kupce na zemské stezce. Aby se postarali o svoji bezpečnost, vybudovali prý dvě dlouhé tajné chodby. Jedna vedla do Vorbachovy neboli Loupežnické jeskyně na severním svahu Kopřivníku a druhá až na frýdlantský hrad!
Jednou padla loupežníkům do zajetí krásná dívka. Obyčejně své zajatce zabíjeli, ale její krása je obměkčila, tak ji nechali žít na hradě. Čas od času chodívala nakupovat do Frýdlantu zásoby, protože nikoho nenapadlo, že by mohla patřit mezi loupežníky. Nechodila samozřejmě sama. Vždycky ji doprovázel někdo z loupežníků a pořádně ji hlídal, aby neutekla.
Žádný lapka, ani ten nejchytřejší, ovšem neuhlídá krásné děvče. To se nepovede ani tatínkům a maminkám a ti jsou daleko mazanější než ten nejmazanější zbojník! Dívka se ve Frýdlantě setkala s rytířem, zamilovali se do sebe, slovo dalo slovo a děvče prozradilo, odkud je a domluvili se, že loupežníky vydá právu.
Bylo to z jara. Rytíř dal děvčeti pytlík máku a ta trousila semínka na zpáteční cestě. Uplynulo několik týdnů, ze semínek byly vzrostlé máky a frýdlantští po nich dojeli až k hradu, dobyli ho a vypálili.
Kráska se svého milého nedočkala. Jakmile vojsko přitáhlo pod hrad, pochopil vůdce lapků, že jediný, kdo je mohl zradit, je právě ona, a chtěl ji zabít. Snažila se mu utéct po skalách, ale smekla se jí noha a ona se zřítila do hluboké průrvy. Dodnes se těm místům říká „Panenský skok“.
Takže. Až se na Skalní hrad vypravíte, dávejte dobrý pozor, abyste se nedostali na kraj skály a neuklouzla vám noha. Mám vážné obavy, že by to místo po vás nepojmenovali. A vy byste si, v tom lepším případě, akorát pořádně natloukli.
Baví vás historie různých míst? Podívejte se na kalendář s dobovými pohlednicemi z roku 2020.
DRAČÍ KÁMEN
„Dítě školou povinné, dovede to co my ne…“
Znáte tu písničku? Dítě školou povinné dokáže fantazírovat. A my ne.
A proč vlastně?
V čem jsme my dospělí jiní než naše děti? Vždyť i my jsme byli dítky školou povinnými, přece nemůžeme být o tolik jiní!
Ale jak to dokázat?
Třeba tak, že ukážeme svým dětem, že se do pohádky dá dojet autobusem městské hromadné dopravy.
Vážně je to tak, věřte mi.
Stačí nasednout v Liberci na třináctku nebo osmnáctku a dojet do Kateřinek nebo dvacet čtyřkou nebo dvacet osmičkou do Radčic a pak už je to jen kousek na Dračí vrch s vrcholovým skaliskem Dračí kámen. Nakonec zbývá ještě sedmdesát schodů vytesaných ve skále a jsme přímo v pohádce.
Kdysi tu sídlil strašlivý drak. A protože všichni draci mají stejné chutě, požadoval i tenhle každého 30. dubna jednu pannu. Pak milostivě nechal obyvatele Kateřinek celý rok na pokoji. Dívku vybíral los. V podvečer byly do skalní mísy na vrcholu vysypány lístečky se jmény všech svobodných dívek a drak pak do nich foukal tak dlouho, až v míse zbylo jediné jméno. Nešťastnice pak byla přivedena k drakovi, který ji zardousil a sežral. Jednou padl los na dceru hajného. Měla sice před svatbou, ale její milý byl ve světě na vandru a nedával o sobě vědět, a tak se její jméno ocitlo mezi svobodnými dívkami.
Nešťastnice si na svoji poslední cestu oblékla svatební šaty. Málo jí záleželo na tom, že zítra z nich zbydou jen zakrvácené cáry. Kdo ví, kde je její milý, třeba je i on na druhém břehu a setkají se na onom světě! Mladík však byl zdravý a čilý jako rybička. Právě se vrátil domů, když mu lidé řekli, co se stalo. Ani nesundal vandrovní pytel a běžel na Dračí vrch. Obluda se už už sápala na dívku, mladík strhl ze zad pytel a vytáhl z něj luk z tisového dřeva, napjal tětivu a přesným šípem draka zastřelil.
Svatba byla veliká, slavná a veselá, radoval se celý kraj.
A po drakovi tu zůstala jen skalní vyhlídka zvaná „Dračí kámen“.
HAJNÍ KOSTEL
Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme?
Každá generace si jednoho dne položí tuto otázku.
Každá generace začne jednoho dne pátrat po svých kořenech a tam, kde nebude nalézat historické prameny, popustí uzdu své fantazii.
Tak se stalo, že v jednom takovém zlomu nazvali lidé skálu v dolní části hřebene Poledních kamenů Hainskirche, v překladu kostel v háji nebo přesněji pohanská svatyně.
Prostí horalé tušili, že před křesťanskou vírou tu bylo něco jiného, bližšího přírodě, lesům, skalám, vodě i živým tvorům. Marně však vyvolávali duše svých předků, aby jim odpověděly na jejich otázky. Paměť národa je krátká, udržuje-li se pouze ústním podáním, ale hlas krve je vytrvalý.
Lidská fantazie tedy stvořila na vrcholovém kameni pohanský oltář a za času slunovratů nechala do skalních míst stékat krev zvířecích i lidských obětí. Okolní bukové háje pak byly svědky tajemných duchovních obřadů.
Leč čas neúprosně běžel a křesťanství se dostávalo hloub a hloub pod kůži místních. Přicházeli i noví osadníci a tak z pohádek předků pomalu zůstal jen starý název Hainskirche neboli Hajní kostel.
Nové časy přinesli i laskavější legendu.
Ve skále je ukryt poklad. Na Velký pátek šla tudy žena s malým synkem. V kostele v Bílém Potoce právě začali zpívat pašije. Skála se před ní otevřela a ona vstoupila do nitra země. Všude byla spousta pokladů. Žena postavila dítě na zem a začala jako smyslů zbavená vynášet poklady před jeskyni. Zpěv pašijí skončil a skála se s rachotem zavřela. Žena zůstala stát před chladnou kamennou stěnou a dítě bylo uvnitř. Myslela že zešílí. Celý rok se jako v mátohách ploužila po horách, až na Velký pátek opět stanula v těch místech. Skála se znovu otevřela a žena uviděla svého chlapečka živého a zdravého, jak se na ni směje. Na nic nečekala, popadla ho do náručí a utíkala s ním domů.
Po pokladu ukrytém ve skále už nikdy ani nevzdechla. Dobře věděla, že to nejcennější na světě má doma.
KAMENNÝ KŘÍŽ
Když člověk dosáhne určitého věku, pozná, že potřebuje něčemu věřit. A začne hledat svoji víru.
Vlastně hledá od narození, ale teprve s věkem si to hledání začne uvědomovat.
I já hledám svoji víru a čím jsem starší, tím je to hledání složitější. Nikdy bych nevěřila, kolik záhad a tajemství je člověk schopný objevit sám v sobě.
Snad proto jsem se vypravila ke kříži nad Bílým Potokem.
Cesta k němu byla složitá stejně jako moje hledání víry.
Poučena internetem hledala jsem u nádraží v Bílém Potoce žlutou značku, ale našla jsem ji až u školy. Vedla mě obyčejným nedělním odpolednem, které se probouzelo ze siesty. Zahrádky u domků unyle vydechovaly kořennou vůni, hospodyňky přinášely odpolední kávu a pánové oddalovali chvíli, kdy se budou muset chopit domácí práce, která na ně čekala celý týden.
Obyčejná cesta se stočila do obyčejné louky s obyčejnými břízami a pak jsem uviděla ten kříž. Stál tam. Prostý a jedinečný. A ze všeho nejvíc mi připomínal rozevřenou náruč.
Neznám jméno člověka, který kříž vztyčil. Možná o to ani nestál. Prostá tabulka hlásá, že místo bylo 14.9.2009 posvěceno, a mně je sympatické, že ani páter Raban, který vysvěcení prováděl, neuznal za vhodné se tu zvěčnit.
Kámen, z něhož byl osmimetrový kříž stvořen, prý pochází ze starého mostu.
Zkuste na něj položit ruku. Zavřete oči a ucítíte vzdor, s níž čelil rozbouřeným vodám. Uvolněte se a ucítíte mnohem víc. Ucítíte vůni potu na tělech kameníků, kteří ho přitesávali, ucítíte sílu země, která v šeru dávných věků kámen zrodila. Jak moc se dá přečíst z kamene rozpáleného letním sluncem!
Neznám jméno člověka, který kříž vztyčil. Možná o to ani nestál.
Já mu za to děkuju. Za ten kříž i za anonymitu. Pro mě to byla obrovská morální lekce.
Ono totiž vůbec nezáleží na tom, jak se jmenujeme, ale co děláme. A jestli chceme pro lidi něco udělat, tak to udělejme a nečekejme, až nám za to budou děkovat (nebo nadávat).
Tady svým dětem nevypravujte žádnou pohádku.
Tady jim řekněte, že je máte rádi. Že jsou tím nejdražším, co máte. Že vy nemusíte svůj poklad hledat ve skalách a lesích Jizerských hor, protože tím pokladem jsou ony.
Tady svým dětem nevypravujte žádnou pohádku.
Tady jim řekněte pravdu.