Novinky

Líbil se vám minulý příspěvek o místech spojených s pohádkami? Máme pro vás ještě pokračování. Tak směle do čtení a žhavte pohorky!

SKALNÍ HRAD

Kdo zná dobře Jizerské hory, nediví se tomu, že tu v dávných dobách žila spousta lapků a loupežníků. Strmé stráně pokryté hlubokými lesy, v nichž se skrývají nepřístupné skály, zurčivé potůčky lemované zrádnými bažinami a rašelinovými loukami, to všechno dávalo tisíce úkrytů lidem, kteří se tu dobře vyznali.

O mnoha místech se vypráví, že v nich pobývali loupežníci, ale jen málokde se našly stopy po nějakém osídlení. Výjimkou je Skalní hrad v bučinách u Oldřichova v Hájích. Sami archeologové mu dali potvrzení, že tu někdy na přelomu XIII. a XIV. století stál strážní hrádek biberštějnského mana, který vyhořel. Víc nic.

Ale to je vlastně dobře!

Protože my můžeme popustit uzdu své fantazii a nechat ožít dávné pověsti o lesních loupežnících, kteří hrad Biberstejnům uloupili a vyjížděli z něj, aby okrádali kupce na zemské stezce. Aby se postarali o svoji bezpečnost, vybudovali prý dvě dlouhé tajné chodby. Jedna vedla do Vorbachovy neboli Loupežnické jeskyně na severním svahu Kopřivníku a druhá až na frýdlantský hrad!

Jednou padla loupežníkům do zajetí krásná dívka. Obyčejně své zajatce zabíjeli, ale její krása je obměkčila, tak ji nechali žít na hradě. Čas od času chodívala nakupovat do Frýdlantu zásoby, protože nikoho nenapadlo, že by mohla patřit mezi loupežníky. Nechodila samozřejmě sama. Vždycky ji doprovázel někdo z loupežníků a pořádně ji hlídal, aby neutekla.

Žádný lapka, ani ten nejchytřejší, ovšem neuhlídá krásné děvče. To se nepovede ani tatínkům a maminkám a ti jsou daleko mazanější než ten nejmazanější zbojník! Dívka se ve Frýdlantě setkala s rytířem, zamilovali se do sebe, slovo dalo slovo a děvče prozradilo, odkud je a domluvili se, že loupežníky vydá právu.

Bylo to z jara. Rytíř dal děvčeti pytlík máku a ta trousila semínka na zpáteční cestě. Uplynulo několik týdnů, ze semínek byly vzrostlé máky a frýdlantští po nich dojeli až k hradu, dobyli ho a vypálili.

Kráska se svého milého nedočkala. Jakmile vojsko přitáhlo pod hrad, pochopil vůdce lapků, že jediný, kdo je mohl zradit, je právě ona, a chtěl ji zabít. Snažila se mu utéct po skalách, ale smekla se jí noha a ona se zřítila do hluboké průrvy. Dodnes se těm místům říká „Panenský skok“.

Takže. Až se na Skalní hrad vypravíte, dávejte dobrý pozor, abyste se nedostali na kraj skály a neuklouzla vám noha. Mám vážné obavy, že by to místo po vás nepojmenovali. A vy byste si, v tom lepším případě, akorát pořádně natloukli.

Baví vás historie různých míst? Podívejte se na kalendář s dobovými pohlednicemi z roku 2020. 

DRAČÍ KÁMEN

„Dítě školou povinné, dovede to co my ne…“

Znáte tu písničku? Dítě školou povinné dokáže fantazírovat. A my ne.

A proč vlastně?

V čem jsme my dospělí jiní než naše děti? Vždyť i my jsme byli dítky školou povinnými, přece nemůžeme být o tolik jiní!

Ale jak to dokázat?

Třeba tak, že ukážeme svým dětem, že se do pohádky dá dojet autobusem městské hromadné dopravy.

Vážně je to tak, věřte mi.

Stačí nasednout v Liberci na třináctku nebo osmnáctku a dojet do Kateřinek nebo dvacet čtyřkou nebo dvacet osmičkou do Radčic a pak už je to jen kousek na Dračí vrch s vrcholovým skaliskem Dračí kámen. Nakonec zbývá ještě sedmdesát schodů vytesaných ve skále a jsme přímo v pohádce.

Kdysi tu sídlil strašlivý drak. A protože všichni draci mají stejné chutě, požadoval i tenhle každého 30. dubna jednu pannu. Pak milostivě nechal obyvatele Kateřinek celý rok na pokoji. Dívku vybíral los. V podvečer byly do skalní mísy na vrcholu vysypány lístečky se jmény všech svobodných dívek a drak pak do nich foukal tak dlouho, až v míse zbylo jediné jméno. Nešťastnice pak byla přivedena k drakovi, který ji zardousil a sežral. Jednou padl los na dceru hajného. Měla sice před svatbou, ale její milý byl ve světě na vandru a nedával o sobě vědět, a tak se její jméno ocitlo mezi svobodnými dívkami.

Nešťastnice si na svoji poslední cestu oblékla svatební šaty. Málo jí záleželo na tom, že zítra z nich zbydou jen zakrvácené cáry. Kdo ví, kde je její milý, třeba je i on na druhém břehu a setkají se na onom světě! Mladík však byl zdravý a čilý jako rybička. Právě se vrátil domů, když mu lidé řekli, co se stalo. Ani nesundal vandrovní pytel a běžel na Dračí vrch. Obluda se už už sápala na dívku, mladík strhl ze zad pytel a vytáhl z něj luk z tisového dřeva, napjal tětivu a přesným šípem draka zastřelil.

Svatba byla veliká, slavná a veselá, radoval se celý kraj.

A po drakovi tu zůstala jen skalní vyhlídka zvaná „Dračí kámen“.

HAJNÍ KOSTEL

Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme?

Každá generace si jednoho dne položí tuto otázku.

Každá generace začne jednoho dne pátrat po svých kořenech a tam, kde nebude nalézat historické prameny, popustí uzdu své fantazii.

Tak se stalo, že v jednom takovém zlomu nazvali lidé skálu v dolní části hřebene Poledních kamenů Hainskirche, v překladu kostel v háji nebo přesněji pohanská svatyně.

Prostí horalé tušili, že před křesťanskou vírou tu bylo něco jiného, bližšího přírodě, lesům, skalám, vodě i živým tvorům. Marně však vyvolávali duše svých předků, aby jim odpověděly na jejich otázky. Paměť národa je krátká, udržuje-li se pouze ústním podáním, ale hlas krve je vytrvalý.

Lidská fantazie tedy stvořila na vrcholovém kameni pohanský oltář a za času slunovratů nechala do skalních míst stékat krev zvířecích i lidských obětí. Okolní bukové háje pak byly svědky tajemných duchovních obřadů.

Leč čas neúprosně běžel a křesťanství se dostávalo hloub a hloub pod kůži místních. Přicházeli i noví osadníci a tak z pohádek předků pomalu zůstal jen starý název Hainskirche neboli Hajní kostel.

Nové časy přinesli i laskavější legendu.

Ve skále je ukryt poklad. Na Velký pátek šla tudy žena s malým synkem. V kostele v Bílém Potoce právě začali zpívat pašije. Skála se před ní otevřela a ona vstoupila do nitra země. Všude byla spousta pokladů. Žena postavila dítě na zem a začala jako smyslů zbavená vynášet poklady před jeskyni. Zpěv pašijí skončil a skála se s rachotem zavřela. Žena zůstala stát před chladnou kamennou stěnou a dítě bylo uvnitř. Myslela že zešílí. Celý rok se jako v mátohách ploužila po horách, až na Velký pátek opět stanula v těch místech. Skála se znovu otevřela a žena uviděla svého chlapečka živého a zdravého, jak se na ni směje. Na nic nečekala, popadla ho do náručí a utíkala s ním domů.

Po pokladu ukrytém ve skále už nikdy ani nevzdechla. Dobře věděla, že to nejcennější na světě má doma.

KAMENNÝ KŘÍŽ

Když člověk dosáhne určitého věku, pozná, že potřebuje něčemu věřit. A začne hledat svoji víru.

Vlastně hledá od narození, ale teprve s věkem si to hledání začne uvědomovat.

I já hledám svoji víru a čím jsem starší, tím je to hledání složitější. Nikdy bych nevěřila, kolik záhad a tajemství je člověk schopný objevit sám v sobě.

Snad proto jsem se vypravila ke kříži nad Bílým Potokem.

Cesta k němu byla složitá stejně jako moje hledání víry.

Poučena internetem hledala jsem u nádraží v Bílém Potoce žlutou značku, ale našla jsem ji až u školy. Vedla mě obyčejným nedělním odpolednem, které se probouzelo ze siesty. Zahrádky u domků unyle vydechovaly kořennou vůni, hospodyňky přinášely odpolední kávu a pánové oddalovali chvíli, kdy se budou muset chopit domácí práce, která na ně čekala celý týden.

Obyčejná cesta se stočila do obyčejné louky s obyčejnými břízami a pak jsem uviděla ten kříž. Stál tam. Prostý a jedinečný. A ze všeho nejvíc mi připomínal rozevřenou náruč.

Neznám jméno člověka, který kříž vztyčil. Možná o to ani nestál. Prostá tabulka hlásá, že místo bylo 14.9.2009 posvěceno, a mně je sympatické, že ani páter Raban, který vysvěcení prováděl, neuznal za vhodné se tu zvěčnit.

Kámen, z něhož byl osmimetrový kříž stvořen, prý pochází ze starého mostu.

Zkuste na něj položit ruku. Zavřete oči a ucítíte vzdor, s níž čelil rozbouřeným vodám. Uvolněte se a ucítíte mnohem víc. Ucítíte vůni potu na tělech kameníků, kteří ho přitesávali, ucítíte sílu země, která v šeru dávných věků kámen zrodila. Jak moc se dá přečíst z kamene rozpáleného letním sluncem!

Neznám jméno člověka, který kříž vztyčil. Možná o to ani nestál.

Já mu za to děkuju. Za ten kříž i za anonymitu. Pro mě to byla obrovská morální lekce.

Ono totiž vůbec nezáleží na tom, jak se jmenujeme, ale co děláme. A jestli chceme pro lidi něco udělat, tak to udělejme a nečekejme, až nám za to budou děkovat (nebo nadávat).

Tady svým dětem nevypravujte žádnou pohádku.

Tady jim řekněte, že je máte rádi. Že jsou tím nejdražším, co máte. Že vy nemusíte svůj poklad hledat ve skalách a lesích Jizerských hor, protože tím pokladem jsou ony.

Tady svým dětem nevypravujte žádnou pohádku.

Tady jim řekněte pravdu.

Tak nás ta letošní zima pěkně vypekla. Co se dá dělat. Nemá cenu fňukat. Vždycky je lepší koukat na věci z té jejich lepší stránky. Berte to sportovně a vyrazte do Jizerek pěkně po svých. A abyste se nenudili, vyveďte na vzduch i svoje potomstvo nebo i prapotomstvo. A aby se nenudily ani děti, pusťte se s nimi do putování po místech spojených s pohádkami.

Kdysi jsem tyto texty psala pro turistický region Jizerské hory. Dnes jsem je pro vás trochu zaktualizovala.

PRAMEN NISY

Možná by vaše putování mělo začít právě tady.

Protože i tady něco začíná.

Lidé rádi slaví, když něco začíná. Slaví narození dítěte a narozeniny vůbec, slaví nový rok, nový dům, novou silnici, novou přehradu, novou knihu.

Tady se rodí řeka. Úplně nová řeka, která ještě nic neví o životě. Průzračný čistý pramínek vyskočí ze zlatého písku a už se žene bažinatou loukou. Pospíchá.

Proč tak pospíchá? Proč se chvilku nezdrží v utěšeném místě svého zrodu, kde panuje zelené přítmí?

Ví snad, jak dlouhou má před sebou cestu?

Nemůže se dočkat, až posílená vodou všech svých přítoků konečně u Neuzelle splyne s Odrou a společně s ní se vydá na cestu k Baltu?

Smočte ruku ve vodě a vaše stopa se v ní vydá na cestu k moři.

Není to zázrak?

Začněte své putování za tajemnými místy Jizerských hor právě tady. Naučte se právě tady vnímat jejich atmosféru a klid. Protože tady můžete svoji drobotinu klidně nechat bez dozoru.

Tady je ohlídá rusalka Nisa, strážný duch této řeky.

Žije v řece odedávna a drží ochrannou ruku nad všemi, kdo se octnou na jejích březích. Je krásná a hodná, někdy sedává pod jabloňovým stromem a spřádá zlatou přízi. Kdysi se do ní zamiloval hrozný démon Muhu a chtěl ji za ženu. Nisa ho ale nechtěla a schovávala se před ním v kmeni jabloně. Muhu ji za to proklel strašlivou kletbou. Královna všech víl a rusalek jeho kletbu zmírnila tím, že Nisu může osvobodit opravdová lidská láska. Muhu se snažil ze všech sil, aby dobrá kouzla královny víl zmařil. Ale nepodařilo se mu to. Nakonec nad jeho nekalými rejdy zvítězila věrná láska Tomáše a Růženky. On sám byl na věky uvězněn ve skále uprostřed jedlového lesa a v místech, kde rostla jabloň, v jejímž kmeni se Nisa ukrývala, vzniklo město Jablonec nad Nisou.

Protože řeka Nisa už dávno neprotéká hlubokými lesy jako kdysi, přestěhovala se víla Nisa sem, k prameni. Tady má klid.

Když se budete pozorně dívat, najdete na březích novorozené řeky i planou jablůňku. A pod ní třeba i vílu. Kdo ví…

Zajímají vás příběhy Jizerských hor? Zkuste knížky o víle Izeríně.

PROTRŽENÁ PŘEHRADA

Dnes to tu vypadá jinak, než když jsem tu byla se svými malými dětmi, ale stále tu pod šoupátkovou věží, která vypadá jako hradní hláska, v níž spí Šípková Růženka, nacházím klid a mír. Tady, v místě tragédie. Možná, že všechnu hrůzu a bolest způsobenou 18.září 1916 rozbouřenými vodami, vykoupila dobrovolná smrt Ing. Podhajského, jenž vedl kolaudační komisi, která přehradu od stavební firmy v roce 1915 přebírala. Zastřelil se ve chvíli, kdy se dozvěděl, že se hráz protrhla. Těžko soudit, jakou cenu tato oběť měla. Jedno je však jisté. A to platí pro všechny časy: můžeme chybovat, ale musíme za to nést důsledky.

Možná ale, že právě tady se shromáždily duše všech mrtvých a postižených, aby poděkovali za vlnu solidarity, která se tenkrát zvedla v celém Rakousko-Uhersku sužovaném I. světovou válkou a uspořádala sbírku ve prospěch postižených.

Mám to tady ráda.

Mám ráda cestu kopírující skotačivé kaskády Bílé Desné. Ten úsek, kdy se cesta vzdálí od vody a proplétá se smrkovým mlázím, mě vždycky naplní obavami, že jsem se ztratila a jdu někam jinam.

A pak to přijde. Rovinka, na níž stojí nástupkyně Krömerovy boudy, ústí štoly která spojuje údolí Bílé a Černé Desné, pár smrků a zas je tam. Věž z pohádky o Šípkové Růžence. Ale žádná princezna v ní nespí.

Což ovšem neznamená, že se tu můžete chovat jako skotáci. Křičet, nadávat a dělat nepořádek. Nad povodím Desné totiž bdí vodník, který si moc potrpí na dobré vychování.

Jednou ten vodník potkal nějakého muže a pozdravil ho. Muž neodpověděl a vodník se rozzlobil a chtěl nezdvořáka stáhnout do vody a utopit. Muž dostal strach a hned se začal modlit k Panence Marii. A skutečně se objevila bílá bytost, která hastrmana zahnala na ústup. Muž se třásl jako osika a lidé, kteří ho na břehu Desné našli, ho museli odnést domů. Nebožák se zmítal v horečkách a blouznil a kdykoli se mu vrátilo vědomí, viděl stát před oknem uraženého vodníka. Nakonec zemřel a příbuzní mu nechali postavit kapličku, která stála v šumburském kopci nad Maurtnerovou vilou až do roku 1891.

Takže milé děti, a nejen vy, až budete brouzdat po Jizerkách, každého pěkně pozdravte. Ono není tak úplně jisté, jestli se ten vodník náhodou neodstěhoval někam jinam.

TRNIŠTĚ

Nic nevoní tak krásně jako les v horkém letním odpoledni.

Penízky slunečního světla se marnotratně sypou korunami stromů na lesní pěšinu a vy kráčíte podél čtrnácti zastavení „Křížové cesty“ až k zázračné studánce s oltáříkem Panny Marie.

Ta tam je sláva poutního místa, kde uzdravovala zázračná voda. A přece vám trošku zatrne u srdce. Proč jste s sebou nepřinesli kytičku, třeba jen obyčejného lučního kvítí, a neozdobili s ní oba oltáříky místo umělohmotných kvítků, které, jak je vidět, tu už dlouho vzdorují počasí.

Nenamítejte, že to rostlé kvítí za chvíli uvadne. Co vám brání, abyste sem dorazili častěji a postarali se o čerstvou výzdobu?

Pramínek vody v okrouhlé kamenné studánce by si to zasluhoval. A vy byste taky nepřišli zkrátka. No, nebojte se, klekněte na zem, nakloňte se a pořádně si opláchněte oči. Tak, ještě jednou. A teď se pořádně podívejte kolem sebe. Nezdá se vám, že vidíte svět nějak jinak? Ostřeji, v hezčích barvách?

A helemese, co se to támhle mihlo! To není ani srnka, ani zajíc, ani žádné jiné lesní zvířátko. Kdepak, byla to víla. Světe, zboř se, kde ta se tady vzala?

Víly, divoženky a lesní žínky se tady usadily kvůli rytíři Dornstovi. Měl kousek odtud, na skále která se kdysi jmenovala po něm Dornst a dneska se jí říká Trniště, hrad. Byl to špatný pán, celý kraj sténal pod jeho krutovládou a tolik lidí ho proklelo, že ani po smrti nenacházel klid a sužoval své panství dál. Tehdy se sem nastěhovaly všechny dobré pohádkové bytosti, protože dle proroctví bylo slíbeno, že když se jim podaří během roku učinit každý den jednoho člověka šťastným, bude zlý duch začarován do skály, na níž stál kdysi jeho hrad, a nebude už moct škodit lidem v okolí.

Byla to těžká práce. Lidé vílám a divoženkám nevěřili, báli se jich, a sám Dornst mařil jejich snahy. Moc se mu nechtělo do skalního vězení. Přece však nakonec přišla chvíle, kdy malé děvčátko, třistašedesátépáté v jednom roce přišlo domů se zástěrkou plnou suchého listí, které se změnilo ve zlato a zachránilo tak děvče i jeho maminku od smrti hladem. Krutý rytíř byl uvězněn mezi skalami a svůj vztek si vybíjel jen na nebožácích, kteří museli kolem Trniště projít v noci.

Protože v pohádkách se dává druhá šance, mohla ho z jeho prokletí vysvobodit dívka, která by o půlnoci na bílém koni bez jediného slova, bez jediného zastavení objela skálu. Jen jednou se taková našla. Pyšná a vzpurná přijela z Janova na bělouši bílém jak padlý sníh. Sotva však ponocný odtroubil půlnoc, zahřmělo a nebesa začaly křižovat blesky. Ozvalo se houkání sov a vytí vlků. Kůň se vzpíral jít vpřed a žena ztratila trpělivost. Začala hlasitě klít a nevybíravě koni nadávat. V tom okamžiku se rozpoutalo peklo. Kůň se splašil a žena byla ráda, že se dostala do Janova živá a zdravá.

A jak je to s Dornstem dneska? Víte co? Utíkejte honem za tou divoženkou, ještě se jí támhle v křoví míhá sukýnka. Určitě vás dovede pěšinkou až k Trništi a když ji hezky poprosíte, určitě vám toho o Dornstovi řekne víc než já. Třeba vás obdaruje i nějakým suchým lístkem. Ten určitě nezahazujte, protože by se vám mohl proměnit ve zlato. No, a kdybyste ji náhodou někde ztratili z očí (já vám říkala, ať si je pořádně umyjete ve studánce s léčivou vodou, abyste lépe viděli) a bylo zrovna léto, natrhejte si na Trništi alespoň borůvky. Těch je tam dost.

ČIHADLA

Jako dítě jsem četla knížku Josefa Věromíra Plevy „Kapka vody“.

Pan Pleva jako spisovatel i člověk dávno upadl v zapomnění, i když trochu neoprávněně. Ale jeho představa, jak by to vypadalo, kdyby si kapka vody pamatovala všechno, co se stalo od chvíle, kdy se voda zrodila, mě fascinuje dodnes.

Řekněte sami, není to nádherná představa, že každá kapka vody s sebou nese paměť celých dějin Země? Tedy skoro celých. Protože přeci to jen nějakou chvilku (měřeno časem geologů) trvalo, než Země vychladla natolik, aby se na jejím povrchu mohly vytvořit moře a oceány.

Asi proto mě tak okouzlují rašeliniště. Jsou plná vodních kapiček, dokonce i mech rašeliník má ve svých lístcích kapsičky, do kterých si jednotlivé kapičky střádá, a já si představuju, že jsou to vlastně knihovny, v nichž je uložená paměť Země. Připadají mi strašně stará a tajemná.

Já vím, že zas tak strašně stará nejsou, ale tajemná jsou určitě. Rostou na nich úplně jiné rostliny než jinde na horách a co jednou schvátí, už nikdy nenavrátí. Jako peklo. Vypráví se, že v takovém rašelinovém jezírku se klidně utopí jezdec na koni nebo povoz s celým spřežením. Jednomu dřevaři spadla do vody jezírka Na čihadle sekera a představte si, že ji za čas někdo vylovil z rybníka až ve Slezsku. Na rozdíl od pekla, které je černé a horké, jsou rašeliniště černá a studená. Teda v hloubce. Na povrchu jsou plná života, který má pevný řád a naruší-li ho někdo, tak ten život rychle zaniká.

Rašeliniště jsou pro hory velmi důležitá, především jako zásobárna vody. To věděli staří horalé už dávno a dávno. Proto stvořili ošklivého skřítka, který žije právě tady na Čihadlech a hlídá rašeliniště před lidmi, kteří by mu chtěli škodit.

A staré proroctví praví, že v den, kdy nastane konec světa, zřítí se vrcholová skála Ořešníku, největší čihadelské jezírko přeteče, a voda a kamení zničí celé Hejnice a největší kámen se dovalí až na náměstí ve Frýdlantě.

Ale vy se ničeho nebojte a určitě se jděte na Čihadla podívat. A kdybyste čirou náhodou ošklivého skřítka potkali, pěkně ho pozdravte. Aby viděl, že to s tím naším světem ještě není tak špatné, že tu pořád žijou slušní lidé a že by bylo škoda takový krásný svět ničit.

BUKOVEC

Znáte „Staré pověsti české“ od Aloise Jiráska?

Že se ptám. Abyste neznali. To by byla ostuda!

Zalistujte trochu v paměti. Jedna pověst vypráví o rytíři Brunclíkovi. To je ten, jehož socha stojí na Karlově mostě. Ten, co mu u nohou leží lev. Lev z našeho státního znaku.

Rytíř Brunclík projel kus světa a v jedné končině narazil na jantarovou horu, která si dokázala přitáhnout vše živé v okolí padesáti mil. Její sílu dokázal překonat jenom pták Noh. Díky věrnému sluhovi, který rytíře zašil do zvířecí kůže, se Brunclík dostal jako kořist do hnízda ptáka Noha a po mnohých peripetiích zpátky do Čech.

Můj život není zdaleka tak pestrý jako život kamenného rytíře z Karlova mostu.

Paty jsem z Čech vytáhla jen několikrát a nepřivezla jsem z cest ani lva, ani čarovný meč, který srazí hlavy všem nepřátelům země české najednou. (Mimochodem, napadá vás taky ta hříšná myšlenka, kolik a jakých hlav by se válelo po zemi?) Přesto mám i já svou jantarovou horu. Není sice z jantaru, ale z čediče, o její přitažlivosti však nemůže být pochyb. Mám na to svědky.

Jen se podívejte na fotografie Jizerky. Najdete jen málo těch, na nichž se Bukovec neukáže alespoň kousíčkem. Jeho majestátný zjev odlišující se od okolní přírody neustále přitahuje váš zrak. Mnoho se namluví o Safírovém potoku, Hnojovém domě a podobně, ale když dojde na lámání chleba, stejně si každý při slově Jizerka vybaví nejdřív Bukovec.

Bukovec je skutečně výjimečný. Oproti ostatním horám je mladý, proto je taky tak vysoký, vznikl až ve třetihorách a je tvořen v Jizerkách nepříliš častou horninou čedičem. Ta má tu vlastnost, že není tak kyselá jako okolní žula a když se rozpadá, vzniká z ní výživná zemina, ve které se dobře daří právě bukům. Odtud Bukovec.

A jako každé mládí, je i Bukovec volnomyšlenkář. Proto to byl právě on, kdo poskytl ochrannou náruč princezně Izeríně, když utíkala před nedobrovolnou svatbou. Stará pověst vypráví, že zámek jejího otce stál v těch místech, kde dnes do krajiny shlíží rozhledna Štěpánka. Odtud prý princezna utíkala se starým sluhou až pod Bukovec, který jí otevřel svoji jeskyni, aby se mohla ukrýt ona, její sluha i poklady, které vzala doma.

Marně ji hledali otcovi vojáci. Teprve když na cesty vyrazil krásný mladý princ, kterého měla Izerína už dávno ráda, vystoupila princezna z nitra hory. Aby však byla vyzkoušena síla princovi lásky, strop jeskyně se propadl a celý poklad zasypal. Princ byl ale rád, že našel svoji milou a ze ztráty pokladu si nic nedělal.

To vypráví stará pověst. Ale my víme své.

Princezna Izerína v Bukovci žije dodnes. Jen už není princeznou, ale vílou a svoje poklady ukryla ve skalách a potocích celých Jizerských hor. Mnoho lidí už je hledalo a někteří je možná i našli, jak o tom svědčí mnohá tajemná znamení vytesaná do skal, ale víle je to jedno. Stará se o celé Jizerské hory a má práce nad hlavu.

Odmyslím-li nadváhu a bolavé klouby, má šedesátka nesporné výhody. V životě převzal vládu spíše rozum než vášně, holky stojí na vlastních nohou a já mám možnost plnit si svoje sny. A taky mám vnoučata.

Jedním z těch snů byl seník, vlastní, bytelný a krásný, samozřejmě.

Seník stojí. Je plný balíků sena (seník bez sena poztrácí svůj smysl) a nadšená z něj nejsem jenom já, ale taky některé naše slepice. Tady se ukazuje, jak důležitá jsou v lidském životě vnoučata. Vyšplhají až nahoru a posbírají zanesená vajíčka. Samozřejmě se to neobejde bez řevu, protože se okamžitě začnou hádat, kdo poleze první a kdo sebral nejvíc vajíček.

Tu sobotu měl nejdelší výdrž Hubert. Když došla vajíčka, stavěla si Klárka z odřezků dřeva ze stavby salaše (další splněný sen) domeček pro gepardíka a Anče s Fandou si hráli ve slámě na králíky. Jen Berťa ještě šmejdil v seně.

„Babičko, tady mezi těma balíkama je zapadlá slepice. A nemůže ven.“

Představila jsem si sama sebe uvězněnou v úzkém prostoru a rozjeli jsme záchrannou akci. Jenže vyděšená slepice klouzala níž a níž.  Klárka zaplať pámbu rozmluvila Bertíkovi, aby se spustil za ní. Oponoval, že když ho s Fanouškem budou držet za nohy, tak by to dal.

„Babi, kdybys vyházela ty balíky ven, tak by slepice mohla vylízt a bylo by. Pak bys je dala zase zpátky,“ věděla si omladina hned rady.

Balíky mají rozměry metr krát metr a podle toho i váhu. Stojí dva na sobě ve třech řadách a rovnali jsme je ve třech. Lépe řečeno ve dvou za mé zmatečné asistence. Sama to prostě nezvládnu.

Jenže znáte to, když nejvíc potřebujete, tak vám telefon nikdo nevezme.

Návrh dětí, abychom zavolali hasiče, jsem nechala jako nouzové řešení a prostě jsem se hecla.

Nakonec se mi podařilo balíky odstrkat tak, abychom na slepici alespoň viděli. Pak se do toho opřeli kluci a vykopali v seně úzký tunel, kudy se slepice konečně dostala ven.

Protože nám zbyla spousta sena, vykydali jsme králíky, nastlali jsme jim čistou slámu a jesličky nacpali senem. To už hustě lilo a promočené a zmrzlé děti usnuly v autě. Kromě Bertíka, který došel k názoru, že zachraňovat se mají nejen slepice ale i babičky a trpělivě se mnou vláčel kolečko obalené bahnem. Ještě nakrájet řepu a potom fofrem domů, po jednom pod horkou sprchu a do dek ke kamnům. Fanda pobrekával, že je mu pořád zima a tak jsem jim vypravovala, jakou mají králíci radost, že mají suché postýlky a spoustu voňavého sena a řepu k večeři. Děti se oklepaly celkem rychle a odešly k babičce Evě, aby se za chvíli vrátily s tím, že teroristi vraždili lidi v Izraeli.

Neznám horší pocit než ten, když někdo rozbije bublinu, ve které spokojeně žijete. Najednou jsem byla postavena před krutou realitu a hrozně jsem se styděla za to svoje malinké sobecké štěstí v houfu vnoučat a zvířat. Svět zešílel a já tady řeším život jedné nešikovné slepice. Nejsem já blázen a svět je normální se svou představou, že silnější má právo na všechno?

A pak jsem si řekla, že možná jsem cvok, ale že kdyby všechny babičky světa učily svoje vnoučata, že cenu má i život jedné malé slepice, že nejdůležitější je mít suchou čistou postýlku, plné bříško a někoho, kdo vás má rád a je ochotný vám pomoct a třeba i zachránit vám život, byl by svět mnohem lepší místo pro život, než je právě teď.

Autor/ka fotografie: Alison Burrell: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/drevo-ptak-zvire-farma-195226/

A je to tady. Včera přinesl Pepa Břečka pytel padaných jablek.

Je to na tuty. Podzim je tu.

Od toho okamžiku se šípky začnou přebarvovat z oranžové do sytě červené, klasy trav zezlátnou a v noci přituhne.

Mám ráda podzim. Nejen pro jeho barvy. Mám ráda jeho vůně spojené s činorodou prací. Jsem člověk primitivní, pociťující uspokojení při tvorbě zásob. Podzim pro mě voní zemitou vůní rozorané půdy, brambor a řepy. Podzim pro mě voní nakyslou vůní jablek, která se ještě zkoncentruje při lisování moštu. Podzim je pro mě vůně spadaného listí, ve kterém se skrývají zářivě hnědé kaštany a ořechy hnědě barvící prsty.

Mám ráda teplé podzimní dny, které rychlým krokem spějí k mrazivému soumraku a nutí člověka pospíchat s venkovními pracemi, protože začíná zalézat za nehty.

Naplňuje mě uspokojením zazimování zahrady. Řezání větví, zakrývání chvojím, vyvážení kompostu na louku, která už se letos nebude pást. Při nošení pokojovek domů mám hřejivý pocit slepice, která pod svými křídly ukryla všechna svoje kuřata. Byt je přeplněný kytkami, všude je substrát pro orchideje, nedá se pořádně větrat, ale já jsem šťastná jak blecha. Miluju ranní mrazíky, které mě donutí odtáhnout do sklepa hořcové stromky, oleandry, kany, kříny a muškáty.

Mám ráda podzim, neboť v něm je korunováno celoroční úsilí svatomartinskou husou, posvícenskými koláči s domácími povidly a šípkovou marmeládou. Je v těch jídlech spousta piplavé práce, ale výsledek? Skvost.

Mám ráda i podzimní plískanice, které mě naplňují falešnou představou, že když se nedá dělat venku, tak se nemusí dělat nic.

Na podzim si připadám jako Karafiátovi Broučci. Kochám se plným sklepem i mrazákem a je mi líto, že nemůžu ucpat okna mechem, stulit se pod duchnu a spát a spát a spát.

Ale i podzim má svoje negativa.

Dny se valem krátí a lišky si mnou packy. Soumrak je jejich kamarád. Slepice a ostatní opeřená havěť je dosud namlsaná létem a setsakra se jí nechce takhle časně zalézat do kurníku.

Třeba mě stála návštěva u kadeřnice dvě krůty a deset slepic. Mám totiž takovou zmatečnou představu, že i selka by měla vypadat aspoň trochu k světu. Nemám ambice své přítelkyně Helenky, která chodí ke kadeřnici, aby byla „kurevsky krásná“. Mně postačí, když nedopadnu jako tchýně mé sestry, která se od své vnučky na otázku, jestli ví, jak vypadá polednice, dočkala odpovědi: „No, je trošku vošklivější než ty.“  Prostě jsem byla u kadeřnice a objednala jsem se, jako celé léto, na sedmou večer. V osm mi bylo jasné, že je zle. Okna kadeřnictví zčernala tmou.

„Nelo,“ řekla jsem, „Kašlete na střihání, sušení a žehlení, já musím zavřít slepice.“

Nela, která od útlého mládí pečovala o celou rodinu, se zděsila. „Venku je zima, nemůžu vás pustit s mokrou hlavou.“ Zavolala manžela, strčila mu do ruky druhý fén a sušili mě, co to dalo. Nevím, jestli si umíte představit, jak jsem vypadala. Jako racochejl.

S explodující hlavou jsem skočila do auta a letěla na pastvinu. Hned u brány ležela krůta a chrčela. S mobilem v ruce jsem pročesávala pastvinu, sbírala a cpala do kurníku vyděšenou a zakrvácenou drůbež. Co nemělo šanci na uzdravení, jsem zabila a do pozdních nočních nebo lépe řečeno do brzkých ranních hodin škubala, kuchala a porcovala.

A kam myslíte, že jsem druhý den večer, rozcuchaná a nevyspalá, razila? Na schůzi mysliveckého sdružení, jehož jsem jednatelem.

Ach jo.

Autor/ka fotografie: Lina Kivaka: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/abstraktni-list-strom-podzim-1585892

Letos se snad zadaří a v sobotu 2.10. 2021 proběhne už 10. ročník oblíbeného dětské dne s vílou Izerínou. Od 10:00 do 16:00 bude na děti čekat ve staré Sklárně na Jizerce. Ale pozor, víla se ukazuje jen těm, kdo se k našim horám chovají slušně!

Na programu je autorské čtení z knihy Zvířátka v říši víly Izeríny, tvořivé dílny, setkání s horskou službou i pozorování oblohy s Klubem astronomů Liberecka. Nenechte si  ujít, je to zážitek!

Nový stolní kalendář už je v prodeji! Hříšní lidé Jizerských hor potěší kdejakého hříšníka od rovníku až po Severní pól. I po ten Jižní.

Líbí se vám tak, že jich chcete rovnou 20? Uděláme vám velkoobchodní cenu. Stačí se ozvat na info@klarahoffmanova.cz.

Právě jsme do e-shopu přidali chystanou novinku - další ze série stolních kalendářů. Vzhledem k jejich velké oblibě a rychlému vyprodávání nabízíme opět možnost objednat si svůj exemplář předem ZDE.

Tématem pro příští rok jsou hříšní lidé Jizerských hor. Snad vás detektivní a leckdy humorné příběhy potěší!

Na doručovatele už raději nespoléhejte, ale ještě je čas si knížky nebo kalendář osobně vyzvednout. Na výběr máte z těchto míst:

• Veterinární ordinace ve Velkých Hamrech (Velké Hamry 430, 468 45, v ordinačních hodinách – všední dny od 14.00 do 18.00, v pondělí od 13.00 do 17.00)
• Infocentrum města Tanvaldu
• Infocentrum města Smržovka
• Informační centrum Bedřichov
• Infocentrum Josefův Důl
• Muzeum ozubnicové dráhy (budova bývalé železniční stanice Kořenov)

Photo by Heiner from Pexels

Přemýšlíte, jak dětem přiblížit život zvířat v přírodě, aby to pochopily? Chybí vám do sady třetí díl vyprávění o víle Izeríně? Kupte si pohádkovou knížku Zvířátka v říši víly Izeríny. Nyní v prodeji i zde na e-shopu.

Ukázku si můžete přečíst ZDE (o prasátkách v pyžamu), a pokud byste chtěli ještě něco navrch, čtěte TADY, jak se chovat k mláďátkům na jaře.

Knihu ke koupi najdete v e-shopu ZDE.

Pokračování pohádkově naučných příběhů o víle Izeríně už dorazilo z tiskárny a na neděli je naplánovaný křest knihy! Místo původního dětského dne na Jizerce, který je kvůli pandemii koronaviru zrušen, se bude konat v komornější podobě na Zámečku na Smržovce. Srdečně Vás zveme už tuto neděli 4.10.2020 od 13:00.