Prasátka v pyžamu

„Děda přijel, děda přijel,“ volala Verunka a běžela dědečkovi naproti. Děda se na ni ale jen roztržitě usmál a zmizel v kuchyni.

„Prosím tě, udělej mi kafe, buď vod tý dobroty,“ řekl mamince a ztěžka se posadil ke stolu.

aVerunka běžela za tatínkem a Markétkou, kteří něco kutili v kůlně, aby jim řekla o dědečkovi. Jenže to už od domu přicházela maminka a řekla tatínkovi:

„Běž tam a něco mu řekni. Já na to nemám nervy a nerada bych svýmu jedinýmu tátovi řekla něco, čeho bych pak litovala ...“ Maminka vypadala trochu jako když se zlobí a trochu jako když se jí chce smát. A protože neřekla, že za dědečkem nesmějí, běžely holčičky honem s tatínkem.

 Děda pořád ještě seděl u stolu a trošku se třásl.

„Ahoj,“ pozdravil tatínek,“Co je?“

Děda zamíchal lžičkou v hrnku, ale nenapil se.

„Tak jsem k vám jel tou zkratkou, cos mi ukázal.“

„Dobrá, ne,“ řekl tatínek,“Asfalt je tam lepší než na silnici.“

 Děda zavrtěl hlavou.“Copak asfalt, ale představ si, že v jednom místě šla přes tu cestu bachyně se selata, krásnejma, malinkejma, pruhovanejma. Tak jsem zastavil, voni se vůbec nebáli, ta drobotina se batolila před autem a máma nic, klidně přešla cestu, něco a pak zašla do křoví. A mě napadlo, že bych to jedno prasátko moh chytit a přivíst holkám. Místa tu máte dost, mohli byste si ho vychovat a až by vyrostlo ...“

„Jé,jé a kde ho dědo máš ?“ Jásaĺy holčičky.

Tatínek netrpělivě zvednul ruku,“Ticho. Co bylo dál.“

„Tak jsem potichounku otevřel dveře od auta, vystoupil a popad to selátko, co bylo nejblíž. A vono začalo ryčet, jak kdybys ho zaživa stahoval z kůže. V tom momentě tam byla ta bachyně, nedovedeš si, hochu, představit, jak je takový velký zvíře mrštný. Jen jsem stačil to sele pustit a skočit do auta. No a vona mi kapku nabourala dveře...“

Tatínek na dědečka nevěřícně zíral.

„Ty si ze mě děláš legraci, viď,“ řekl dědečkovi.

Ale děda jen zavrtěl hlavou. Tatínek se nadechl: „V tom případě ti teda musím říct, že jsi...,“ v tomhle momentě se tatínek zarazil, mávl rukou a vyšel ven. Mamince, která tam postávala, řekl: „Běž si k němu, je to TVŮJ táta. A nalej mu panáka.“

„Vždyť má jet domů,“ volala maminka.

„Nepojede,“ řekl tatínek, „Musím mu spravit ty dveře.“

„Ale to musím zavolat mamce, že nepřijede, a co jí mám říct,“ ptala se maminka.

„Ať je ráda, že je živej, blázen jeden stará,“ ulevil si tatínek a šel se podívat na ty dveře.

Holčičky se radši odklidily do lesa.

„Chudák děda,“ řekla Verunka. „Chtěl nám přivízt prasátko a teď se na něj mamka s taťkou zloběj.“

Než mohla Markétka něco odpovědět, ozvalo se za nimi:“Děda by tak akorát zasluhoval dostat na zadek.“ Byla to Izerína a tvářila se skoro jako maminka. Trochu jako kdyby se zlobila a trochu jako by se jí chtělo smát.

„Proč jste na dědu všichni zlí,“ zeptala se Verunka. A Markétka řekla: „Chtěl nám přivízt pruhovaný prasátko. Aby si s námi hrálo.“

„Divoký prase patří do přírody a ne na zahrádku. A každý mládě patří ke svý mámě a když jí ho někdo chce vzít, tak ta máma se za něj umí prát a taková divoká prasnice by byla schopná i zabít.“

„I dědu?“

„I dědu. Stačilo by, kdyby upadl. Klidně by mu mohla rozpárat břicho nebo mu roztrhnout nějakou velkou cévu a děda by vykrvácel.“

 Verunka se rozhlédla kolem sebe. Najednou jí les připadal nepřátelský a plný nebezpečí. „Jdeme domů Marky.“

„Ty se bojíš, viď,“ řekla víla tiše. „Ale nemáš čeho. Tady ti nikdo neublíží.“

„Ale dědu to prase honilo a rozbilo mu auto.“

„Protože porušil pravidla, kdyby jen seděl v autě a díval se, prasata by odešla a jemu by se nic nestalo.“

„On nám chtěl udělat radost, chtěl nám přinýst to prasátko ...“ hájila dědu Markétka.

„A ty si myslíš, že by udělal radost tomu prasátku? Kdyby ho vzal jeho mamince a sourozencům?“

„U nás by se mělo dobře,“ nedala se Markétka.

„Něco vám ukážu,“ řekla víla a vztáhla k holčičkám ruce. Poslušně je uchopily a zavřely oči.

Když je otevřely, stály v hustém křoví, které obklopovalo maličký palouk, na kterém pochrochtávala velká divoká prasnice. Něco očichávala na zemi a kolem ní se hemžilo deset legračních prasátek žlutě a hnědě pruhovaných, jako by na sobě měla pyžámka. A ta prasátka si hrála docela jako děti ve školce. Ryla v trávě, honila se, poskakovala a hned zase běžela k mamince a pila od ní mlíčko. Všechno vypadalo tak klidně a vesele, až holky dostaly chuť si zaskotačit s nimi. Ale víla jim to nedovolila.

„To byste udělaly stejnou chybu jako děda, divoká prasata jsou plachá a rozhodně nevyhledávají kontakt s člověkem. Raději se mu obloukem vyhnou. Ale když mají pocit, že jim hrozí nebezpečí, dokážou zaútočit. Je pravda, že dřív žili jen nočním životem, ale teď, protože je jich moc a lidé jim nechávají k životu čím dál tím menší prostor, na ně můžete narazit i ve dne. Ale když neděláte skopičiny jako děda, tak před vámi utečou. Akorát jejich samice, kterým se říká bachyně, můžou bejt nebezpečný, když mají pocit, že někdo chce ublížit selátkům. Ale i ty radši volí útěk než boj.“

„A teď nám neublíží?“

„Neboj, stojíme po větru, který jde od prasat k nám, a mluvíme potichu, takže nás bachyně necítí ani neslyší. A vidí špatně, tak si nás v křoví ani nevšimne.“

„To by bylo krásný, kdyby byl těchhle veselejch prasátek plnej les,“ napadlo Verunku. Ale Izerína se vyděsila.“To by to dopadlo. I takhle jich je až moc! Z těchhle selátek totiž vyrostou kňouři a bachyně a ty dokážou pořádně škodit. Na poli skliděj úrodu, než bys řekla švec, co nesežerou, tak zválej. Louky zrejou, že tam deset let tráva neroste, a k chuti jim přijdou i vajíčka ptáků, který hnízděj na zemi, malí zajíčci nebo dokonce srnčata. Dej pokoj, divočáků ať je tu jako šafránu.“

„Já chci domů,“ řekla Markétka. Možná měla trochu strach nebo si možná vzpomněla, že i ona má doma maminku, která se o ni bojí. Vždyť už se pomalu blížil podvečer a ony byly kdovíkde. Určitě si to pomyslela i Izerína, protože najednou stály zase za domem. Samy dvě.

Děda seděl na lavičce a tatínek klečel u dědečkova auta. Tatínek něco dělal a dědeček mu radil.

„Hele, Bivoji …,“ řekl tatínek výhružně.

Dědeček uraženě zmlknul a odsedl si...

Holky běžely za maminkou.“Mami, mami, co je to Bivoj?“    

„To byl silák ze Starejch pověstí českejch, kterej chytil v lese divokýho kance, přines ho kněžně Kazi a ta si ho pak vzala za manžela.“

„Vidíš, děda nám chtěl přinýst malinký prasátko a všichni se na něj zlobíte.“

„Jenže podle těch pověstí ten kanec hrozně škodil a u nás škodí akorát děda,“ řekla maminka.