Teta Klaudie je pojem. Nejmladší ze sester Hoffmanových je od mládí prostě ikona. Dlouhé blond vlasy, pomněnkové oči, malá nožka, útlý pas a ňadra dmoucí a k tomu velmi příjemná (i když v mládí paličatá) povaha. Dneska má svátek. A co se o ní píše? Tak malá ochutnávka:
Tuhle povídku jsem našla na mamčině stole snad už před dvaceti lety. Líčí v ní cestu svou cestu do Řecka, kam se s tetou Klaudií vypravily krátce po revoluci. Já si z té doby pamatuju jen to, že jsme z Řecka dostali malé plastové slony s jakýmisi vlasy místo hřívy. Já růžového, brácha modrého. Říkali jsme jim Sloník a Sloninka. Docela by mě zajímalo, kdepak jsou…
(…)
Byla jsem šťastná. Milovala jsem moře, milovala jsem rozpálený písek pláže, platany nad kempem a ukřičené cikády v jejich korunách. Jediné, co jsem nemilovala, byly hordy cizinců, kteří se kolem nás stahovali vábeni severskou krásou mé plavovlasé sestry. Jakmile jsme večer dosedly ke stolku v taverně Dionýsos, začali se kolem nás hemžit, spiklenecky na Klaudii mrkali a mně posílali sklenky metaxy, abych se už konečně přestala chovat jako přestárlá guvernantka. Netušili ovšem, že metaxa je tekuté slunce a holka z hor, kde je půl roku zima a šest měsíců mráz, hned tak neroztaje. Jediné, čeho dosáhli, bylo, že si nás oblíbil majitel taverny, který mi z vděčnosti nad stoupajícím obratem pomáhal bdít nad sestřinou počestností s urputným výrazem buldoka a kolem čtvrté hodiny ranní nám při odchodu z taverny odklízel z cesty cizince zmožené touhou a alkoholem.
(…)
Když jsem po letech tuhle povídku zase četla, tentokrát v roli korektorky, musela jsem nakonec zvednout telefon a zeptat se, jak že se maminka hodlá do toho Řecka vrátit, když to není v jabloneckém okrese. S rostoucím věkem se vzdálenosti, na které byla mamka ochotná cestovat, rapidně zkrátily. Tak nějak na ten okres. Ale o tom tahle povídka není. Je o krásném Řecku, krásných ideálech a naší krásné tetě Klaudii:)