Přišla jsem na to, že vlastně žiju o rok dopředu. To není úchylka. To je tím, že píšu kalendáře.
Teda, píšu asi není to správné. Takže radši začnu tím, jak to vlastně začalo. Začátek XXI. století nás postihl touhou vrátit se ke svým kořenům, poznat svoji minulost a přišla móda stolních kalendářů s historickými snímky a pohlednicemi.
V roce 2008 jsem byla poprvé požádaná, jestli bych nemohla napsat popisky do takového kalendáře. Bylo to zajímavé, ale texty typu …pohlednice z roku…, budova kterou vidíme… a podobně, mě pomaličku začaly nudit. Tehdy mě napadlo, že se za každým tím obrázkem skrývá nějaký příběh. Někdy smutný a někdy veselý, někdy rezonující s velkými historickými událostmi a někdy jen takový obyčejný, který se mohl stát kdykoli a komukoli. Ale vždycky to byly příběhy obyčejných živoucích lidí, lidí s vlastnostmi dobrými i méně dobrými.
Zkusila jsem je sepsat do osmi řádků a ejhle, letos začínám psát třináctý. Nespletla jsem se v počítání. Jeden rok jsem dělala dva.
A teď se konečně dostávám k tomu žití o rok napřed.
Zatímco každý normální člověk na Nový rok očekává, co mu následující dny přinesou, pro mě už je nový rok historií, a hledám v plánovacím kalendáři kolik má ten další týdnů.
V březnu, když se všechno chystá procitnout ze zimního spánku a kosové vytrubují v prokřehlých bleděmodrých ránech svým vyvoleným milostné famfáry, sumíruju já příběhy s adventní nostalgií a konečnou novoroční zdravici do posledního týdne.
V červnu obdarovávám přátele a známé kalendářem s letopočtem tak neskutečně vzdáleným, že se většina z nich neubrání úsměvu. Ale nikdo neřekne, že ho nechce. Jeden mi dokonce řekl: „Hlavně na mě letos nezapomeň s kalendářem. Já je mám všechny a až umřeš, tak budou mít velkou hodnotu.“
Vaše Klára