Kdysi jsem si posteskla, že mi čas hrozně utíká. Že mám pořád pátek. Paní Dáša Šlechtová, poštmistrová, chovatelka pekingských palácových psíků a hlavně nesmírně hodný a laskavý člověk, mi na to se smíchem odpověděla, že dokud nemám pořád Vánoce, tak je to cajk. A je to tady. Paní Dáša se svými pekiňáky brouzdá po nebeských lesích, kde voní pryskyřice a roste spousta hub, ale do srsti jejích miláčků se nemotají větvičky a jehličí, a já zase stojím na začátku adventu. A zas si říkám, zpomal holka, zpomal. Ale jak?
Do silnic se dávají zpomalovací prahy, ale co do života?
Pak mě napadá. Což třeba dát si kafe?
Moje dětství bylo čajové. Dodnes mám schovaný porcelánový hrneček s drobnými kvítky, do kterého mi babička Hofmanová vařila čaj z plechové krabičky s nápisem Zlatá směs. Dodnes jsem milovníkem černých čajů, ale stejně mi připadá, že ten babiččin byl nejlepší.
Teď udělám maličkou odbočku. Babička se fakt jmenovala Hofmanová s jedním f a jedním n. O to, že já jsem Hoffmanová se dvěma f a jedním n se zasloužil přiopilý německý farář, který do křestního listu mého otce napsal Hoffman se dvěma f a jedním n. Zajímavé je, že se to můj otec dozvěděl teprve na svatbě s mojí maminkou a velmi ho to překvapilo. Chvíli dokonce diskutoval o tom, jestli se tak podepíše, jenže mu vysvětlili, že by byl sňatek neplatný, tak to holt skousnul. Naštěstí. Matka jeho budoucích dcer by tu zmarněnou svatbu rozhodně neskousla.
Pijákem kávy jsem se stala až v osmnácti, kdy mě osud vytrhl ze snění a tvrdě postavil do reality. Protože jsem se nedostala na vysokou, začala jsem pracovat na státním veterinárním ústavu v Liberci, kde se každý pracovní den zahajoval šálkem turka. Ostatně čerstvě namletá káva voněla už v tramvaji. Balíčky mleté kávy byly tenkrát luxus, ale v každé větší samoobsluze stál velký mlýnek, v němž jste si mohli zrnkový Standard umlít, a když jste měli hodně štěstí, disponovala tímto zařízením i trafika na konečné tramvaje.
Od těch dob je pro mě pití kávy malý obřad, něco jako draní peří za starých časů. Chvilka důvěrného popovídání, sdílení smíchu i smutku. Kávový rituál do určité míry respektoval i náš přísný ředitel, i když se skřípěním zubů. Z toho důvodu jsme si ji dávali i ke svačině a po obědě, ale taky jsme pracovali. Opravdu.
Když jsem si konečně splnila svůj dětský sen a stala se čímsi jako ženským Herriotem po vzoru mého milovaného spisovatele, o kávové dýchánky jsem nepřišla. Sedávali jsme v kanceláři huntířovského kravína pod dohledem Tomáše Pelikána staršího, pili turka a vedli řeči. Práce u dobytka je těžká a nevoní, tak jsem za tu dobu, co jsem tam jezdila, poznala hodně nejrůznějších lidí, někteří byli stálicemi, jiní pobyli chvilku a šli dál. Jeden dokonce v cizích botách, i když mu byly o dvě čísla větší. Milovala jsem tyhle ranní sedánky a bylo mi dobře mezi těmi všemi lidskými osudy a názory.
Jenže v kravíně se přestalo dojit, zastavil se masným skotem, který v podstatě nestůně, protože mléko má jen pro svoje tele a celý den si dělá, co ho zrovna napadne. Žere a pije, jak má chuť, a pokud nemrzne, tak se courá po pastvinách a vymýšlí hovadiny. Co taky jiného, když je hovězí.
Teď si kupuju kávu ráno v pekárně, když jedu pro housky, piju ji v autě z kelímku s víčkem a vzpomínám na rána v ústavu i v kravíně, na všechny ty lidi a lidičky, s nimiž mi bylo dovoleno sdílet kávové intimno a více méně i jejich životy.
Ale důvěrné chvilky u kávy jsem neztratila. Mirka i její manžel řečený Francin, jak jinak to udělat, když si obě dcery vezmou Honzu, jsou kávoví. Občas se o víkendu zastaví jen tak, na kávičku a přitom probereme, jak šel život.
Protože se blíží Vánoce, mám pro vás jednu kávovou vánoční.
Na Štěpána se sešla celá rodina na oběd. „Pražácí“, jak jim říká Francin, ačkoli nejsou z Prahy, ale z mnohem dál, přijeli sice pozdě, jak je jejich dobrým zvykem, ale já měla báječnou náladu, protože se nám konečně podařilo zkompletovat stůl, který jsem dostala k šedesátinám. O tom vám taky někdy budu vyprávět. Vypadalo to trochu jako na zámku, všichni seděli u dlouhého stolu a zdálo se, že jim kančí guláš šmakuje. Pak jsem vytáhla cukroví, na které jsem fakt hrdá a i Dominika zkonstatovala, že příští rok mi už nebude nadávat, proč peču, ale naopak si u mě cukroví objedná, aby vykryla všechny vánoční besídky svých dětí, a Mirka s ní souhlasila. Mám ráda, když mě někdo chválí, ale nevím, jak se u toho tvářit, tak jsem šla vařit kafe a čaj. Právě, když jsem Francinovi přinesla jeho oblíbený puclák, rozeřval se mu mobil a dobrovolný hasič vypálil bez slůvka rozloučení na výjezd. Kupodivu nehořel vánoční stromeček, ale voda zaplavila louku a protože byl ucpaný propustek pod silnicí, hrozilo, že vyplaví i několik domků. Později odpoledne jsem Mirku s dětmi odvezla domů a celá rodinka mě přišla navštívit až na Tři krále odpoledne.
„Dáte si kafe,“ zeptala jsem se.
A Francin pronesl památnou větu: „No já bych ho tu eště někde měl mít…“
Krásná Miriota se nadechla a zaječela na něj: „To si děláš srandu? Že bys moh jít do kuchyně vylizovat odpad? Ty si myslíš, že ti to kafe tady schovává nebo co?“ A tak dál a podobně. Během Mirčina hlasitého projevu jsem přemýšlela, proč se s ní Francin ještě nerozvedl. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem ji jednou chválila, když mi u auta vyměnila rozbitý reflektor.
„Ty jsi tak šikovná, Miru, ty ses minula povoláním.“
„Hlavně pohlavím, mami,“ odtušila suše. A mně to došlo. Mezi chlapi se to prostě tak nebere. Nějaké to ostřejší slůvko sem nebo tam, z toho se nestřílí.
Autor/ka fotografie: Tom Swinnen: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/1309778/