Osud a moje dcery mě obdařily pěti vnoučaty. Nějakým řízením vyšší moci mají všechna moje vnoučata jména svatých. V naší ortodoxně nevěřící rodině s židovskými kořeny je to zvláštní. Navíc mají všechna dítka spíš růžky než svatozář.
Jan, Klára, Hubert, František, Anna.
Tohle pořadí je podle věku, nikoli podle oblíbenosti. Každé z nich je jiné, někdy k pomilování a někdy na zabití. Jsou nedílnou součástí mého života a já se jim snažím předat všechno, co mám ráda. Mimo jiné svou lásku k betlémům.
Už od studentských let si buduju betlém z kukuřičného šustí. Patří do našich rodinných Vánoc a kolují o něm mnohé historky. Nejznámější je ta, jak jsem ho naaranžovala na kočičí podestýlce. Nesmějte se, na bentonitové drti vypadal opravdu skvěle. Ovšem jen do chvíle, než do něho vnikla Dominičina kočka Lara Croft povalila tři krále, odhodila Marii i s jezulátkem a mezi ovečky položila bobek úctyhodných rozměrů. Moji matku to inspirovalo k velmi neslušné variaci na slova i melodii koledy „Půjdem spolu do Betléma“ a první svíci na adventním věnci zhasil hned v zárodku můj jekot.
I v dalších letech se betlém stával cílem útoků našich koček. Asi jim šustí chutná. Některé figurky bylo možné opravit, ale svatou rodinu jsem musela koupit zcela novou. Původní Josef se stal invalidou pasoucím ovce a Marie kolébala Ježíška za seníkem, protože tam nebyla moc vidět její pocuchaná hlava.
Děti ten betlém milují a pomáhají mi ho stavět. Letos už Hubert neříkal muzikantovi s basou „Kytaráč“, což mě mrzelo, protože to bylo roztomilé, ale za to chtěl vědět, proč mají některé postavičky rozbité hlavy. Bylo by banální, svést to na kočky. U selky s košíkem jsem mu tedy řekla, že šla lesem a skočil na ni rys. Paní s koštětem že je čarodějnice, co večer letěla na sabat, nedávala pozor a narazila do stromu. Maminka u kolébky bydlí v nízké chaloupce, houpala miminko, protože nechtělo spát, na kamnech se jí připaloval oběd, tak honem vyskočila a rozbila si hlavu o trám. Poslouchal s otevřenou pusou. „Babi, jak to, že tu jsou dvě miminka?“ Napadlo ho potom.
„Proč by nebyly.“
Hubertovi to vrtalo hlavou a rozebíral to ze všech stran.
„Podívej,“ řekla jsem mu nakonec, „Každej den se naroděj nějaký miminka, ne jenom jedno. Ty ses taky narodil na Štědrej den.“
Chlapečkovy velké zářící oči byly najednou ještě větší a zářivější. „Takže já jsem vlastně Ježíšek“.
„Ne, ty jsi dáreček.“
Rozesmálo ho to a dál se se svými sourozenci věnoval rovnání postaviček lidí i zvířat. Ovečky nacpali do domečku se senem a průvod lidí nakonec směřoval od jesliček ke skleněné váze, která představuje rybník s kapry a kachnami.
Vzpomínala jsem na štědrodenní ráno, které mi ke snídani naservírovalo zbrusu nového vnuka. Byl to nejkrásnější vánoční dárek a mě vůbec nenapadlo, že kluk tím vlastně přišel o jeden den v roce, kdy může slavit. Jak říká jeho tatínek a můj zeť, matka mu zničila život, jako by on na tom datu narození nenesl žádnou zodpovědnost. Dlužno říct, že to máme v rodině. Moje tchýně porodila mého švagra Jirku na Silvestra a já jsem pojmenovala svého syna Štěpán. Kluci se s tím vyrovnali po svém. Jirka slaví narozeniny v létě, protože na chalupě je hodně místa a vejde se tam spousta kamarádů, a Štěpán slavil během svého krátkého života často a cokoliv.
Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, on ten náš kluk měl vlastně pravdu. Nadělil nám jako Ježíšek pod stromeček sám sebe. A to je přece ten nejkrásnější dárek, když vám někdo dá sám sebe.
Autor/ka fotografie: Ylanite Koppens: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/svatky-zima-hneda-vanoce-1693650/