Mám ráda kočky.
Protože většina lidí je ráda nemá.
Protože pro většinu lidí je kočka to poslední zvíře, které potřebuje nějakou péči. Které vůbec něco potřebuje.
Za staletí se kolem koček nakupila spousta pověr, úsměvných i hrůzných. Ale já vám můžu říct jen jedno. Trpící kočka se na vás dívá lidskýma očima.
Obě moje babičky pocházely z venkova a tak vztah naší rodiny ke kočkám byl dlouhou dobu negativní. Měli jsme psy, ale kočky domů nesměly. Až benjamínek rodiny, který si mohl dovolit téměř všechno, má sestra Klaudie, si přinesla od Kyselů z Albrechtic roztomilého mourka a pojmenovala ho Kiš. Samozřejmě, že se mu okamžitě začalo říkat Egon Ervín podle legendárního novináře Kische. Ale nenechte se zmást, moje tenkrát osmiletá sestra rozhodně nebyla takhle vzdělaná. Chtěla prostě svému koťátku dát co nejkrásnější jméno a začala mu říkat „Polibek“, jenže chtěla být taky světová, konec konců on „Polibek“ nezní zrovna melodický, tak se rozhodla, že mu to jméno ponechá, ale přeloží ho do angličtiny. Našla však pouze česko-německý slovník a naprosto neznalá zákonů němčiny interpretovala slovo „Küss“ jako „Kiš“. A tak Egon Ervín zahájil dlouhou řadu našich koček s divnými jmény.
Tahle kapitola, jejíž název se inspiroval kapitolou Krávy moje krávy, zlaté zvonce máte z knihy Střevíce z lýčí od mého milovaného autora Františka Nepila, měla být původně kapitolou jednou jedinou. Ale díky množství našich koček a pozoruhodnosti některých, se postupně rozpadla do kapitol několika. Můžete je číst nebo přeskočit, podle toho, jak moc vás budou bavit nebo nudit.
Naše kočky přicházejí a odcházejí, ale snad v tom období, kdy žijou u nás, jsou šťastné. A to je hlavní. Život, ať je dlouhý nebo krátký, má stát za to.
Mám ráda kočky. I když se kolem nich nahromadila spousta pověr, úsměvných i hrůzných. A pro vás mám jednu radu na závěr. Přeběhne-li vám přes cestu černá kočka, nepovažujte to za špatné znamení. Neboť, jak správně říká můj švagr Bohdan: „To zvíře prostě jenom někam jde.“
- Terry Fox
Jako jsou vína s přívlastkem, jsou naše kočky s příběhem. Ten nejsilnější si přinesla Terry. Jednoho pátečního večera přivezla městská policie kočku sraženou autem. Měla téměř rozpůlený obličej. Dostala první pomoc a policie slíbila, že rozvěsí plakátky. Ten večer našli moji neteř v bezvědomí. Zdravou šestadvacetiletou holku. V neděli večer se kočka v hospitalizaci zvedla a pokusila se napít vody. V neděli večer byla naše Terezka prohlášena za mrtvou. Orgány dívky Terezky zachránily život pěti lidem. Kočka Terezka se stala trpělivou kamarádkou mých vnoučat, nechala se chytat do klece jako tygr i vozit v kočárku jako panenka. Dá se říct, že obě přinesly spoustu radosti a nežily nadarmo. A kde je ten Terry Fox? To bylo krycí jméno, protože nám přece jenom připadalo vůči mé sestře a švagrovi trochu přes čáru pojmenovat kočku po jejich zesnulé dceři. Na druhou stranu nevím, jestli to nebylo trochu přes čáru vůči Terry Foxovi. Ale, kdybyste znali moje vnoučata, tak by vám bylo jasné, že i Terezka byla hrdinka.
I když jeden negativní povahový rys měla: uměla otvírat dveře. Než jsme se naučili všude zamykat, stávalo se, že mě ráno probudil svěží větřík, protože počínajíc mou ložnicí a konče hlavními dveřmi, bylo všude dokořán. Nemilé v každou roční dobu, v mrazech obzvlášť. Největší problém měla s dveřmi v ordinaci, které šly ztuha, a v čekárně, které jediné nezvládla. Strašně ji to štvalo a často trávila dlouhé hodiny tréninkem. Bylo zajímavé ji pozorovat, jak sedí na kontejneru s odpadem a znovu a znovu se pokouší stisknout kliku směrem dolů. Nejhorší pro ni bylo, když se jí to konečně podařilo, dveře se začaly pomalinku otvírat a kdosi úslužný v čekárně je zavřel.
Autor/ka fotografie: FOX: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/roztomily-oci-kozesina-zvirata-1386422/