Dětství a dospívání plné traumat zanechaly na jeho psychice nesmazatelné stopy. Byl nalezen v krabici v kontejneru a uměle odchován. Když mi jeho adoptivní matka s radostí volala, že pro něj našla páníčky, zchladila jsem její nadšení. „Nemají ani korunu a pokud by ji měli, do kocoura rozhodně investovat nebudou.“ Jarka mi nevěřila. připadala jsem jí zaujatá. Po půl roce k nám děti přinesly zuboženého, podvyživeného kocourka. Přesně jsem věděla, u kterého domu se ten kocourek měsíc dožadoval vstupu. Byl tak ošklivý a tak vyhladovělý, kradl všechno, co bylo k jídlu, a nebylo možné ho někomu nabídnout. Byl ale neskutečně vděčný za pohlazení, tak dostal od Štěpána jméno a začal bydlet u nás.
Jeho prvním kouskem bylo, že odešel na nedaleké sídliště, kde vkráčel do vietnamského obchodu a roztrhal několik sáčků. S čím, to jsem raději nezjišťovala. Obchod odmítal opustit a k majitelům se choval hrubě, možná i s trochu rasistickým nádechem. Teprve když si tam chlapi z technických služeb přišli pro svačinu, podařilo se jim ho odchytit. Volali mi, co se stalo a co mají dělat s kocourem, který není nikoho z okolí. Byla jsem na ně dost protivná až do chvíle, kdy mi Aleš Václavík řekl: „Von je takovej drzej, ale hrozně milej.“ Zavětřila jsem, a když mi potvrdil, že je to mourek a má natržené ucho, měla jsem jasno a poprosila pokorně, aby ho dovezli k nám. Naštěstí mě technické služby mají docela rády a Vietnamcům nepráskly, čí kocour to byl.
Moje matka tvrdila, že Abdul s námi nechtěl žít. Dokládala to tím, že neustále nastupoval k někomu do auta. Dodavatelům zboží, klientům i zcela cizím lidem. Když zrovna nebylo ke komu nastoupit, válel se po silnici. Zavřít ho v bytě? Nebyl pro něj problém opustit první patro oknem. A nevětrejte si v parném létě. Právě když jsem začínala psát tuto povídku, přecházel Abdul kolem mě a nervózně trhal kožichem. Nebylo divu. Asi před půl hodinou ho náhodní kolemjdoucí vytáhli z továrního náhonu, v němž se topil.
Jednoho dne se Carim ztratil. Míjely dny a on se neobjevoval. Chodila jsem kolem domu a lákala ho voláním: „Carime, masíčko!“, prolezla jsem náhon i skládku odpadu u turbíny, obtěžovala jsem kdekoho, jestli neviděl mourovatého kocoura s natrženým uchem. Nic. Až mi zavolal místostarosta.
„Prej se vám ztratil kocour, jeden takovej mourovatej je u manželky na benzínce a hrozně ji obtěžuje.“
Samozřejmě, že to byl Carim. On se totiž nastěhoval do jedné domácnosti a to tím způsobem, že Balatkovi přišli domů a Carim seděl na sedačce v obýváku. Strávil na tom místě několik dní, pouze s krátkými přestávkami, kdy dostal nažrat a vynesli ho před dům v dobré víře, že kocour odejde domů. Než se vrátili, seděl Carim opět na sedačce a myl si břicho. Pak došla panu Balatkovi trpělivost a odvezl kocoura ke známým do chléva. Carim se urazil a nastěhoval se na benzínku, kde celé dopoledne neomluvitelným způsobem prudil.
Po návratu domů dostal kšíry, aby lidi pochopili, že je něčí a nevozili ho pryč. Technička mi sice vynadala, že kšíry nic neřeší, protože málo komu dojde, že to jsou kšíry veterinární, nicméně úspěch to mělo, protože hned následující sobotu se u mě zastavil soused a ptal se, jestli nevím, čí by mohl být mourovatý kocour s postrojem. Chodí prý k nim spát a vždycky jim sežere všechny rohlíky. Soused dostal nakázáno, aby kocoura vyhodil a kocour vyfasoval na krk ještě adresář. Ten ho zachránil před ztracením, nikoli však před smrtí, jež ho dostihla jako většinu našich koček na silnici.
Autor/ka fotografie: Pixabay: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/oci-divani-kocka-roztomily-208984/