Když už se nám ten Tomáš připlet do dušičkového vzpomínání, tak ještě jednu. Koukal jednou z okna, co se to tam ve stařině u potoka motá bílého. A on vám tam hranostaj v zimním kabátě.
„To tě to letos řádně vypeklo, kamaráde,“ povídal mu Tomáš. „Ty už v bílym a vono furt kopno. A to máme po Martinoj.“
Za dva dny, už se valem smrákalo, příšlo Tomášovi zase kouknou k potoku. A tam, zrovna kousek od lampy veřejného osvětlení hranostajové hned dva. Honili se, zrovna radost podívat.
„Tak ty sis, mizero, sehnal na zimu známost. No bodejť, ve dvou vám bude teplejc.“
Bylo mu z toho tak hezky u srdce, že z těch hranostajů nemohl spustit oči. Za chvíli mu ale přišlo divné, že se pořád honěj na jednom místě.
„Co seš to za troubu, žes ji eště nechyt!“
Počkal ještě chvíli a pak houknul na syna: „Skoč k potoku kouknout, co tam ty potvory furt dělaj. Abysme tu tak měli pytláky a jedna se chytla do voka!“
Kluk byl v cuku letu zpátky. Žádní hranostajové. To se soused Béďa vracel z hospody, upadl a jak měl řádně nakoupíno, zůstal ležet na zádech, jen nohama v bílých ponožkách hrabal do vzduchu!
Autor/ka fotografie: Valeriia Harbuz: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/podzim-padani-halloween-svicka-18974149/