Tak je to tady. Přišlo jaro. Pro každého z nás jinak. Každý z nás má ten první signál o změně ročního období nastavený jinak.
Na mě se jaro dívá žabíma očima.
Přijde to najednou, bez příprav. Prostě se jednoho večera, který má hodně daleko do vlahého předjaří, opřu o bránu u pastviny a naposledy ve svitu čelovky přehlédnu svoje hospodářství, jestli jsou slepice v kurníku a jestli ovce mají dost sena. A tu na mě z louže u plotu zazáří dva bleděmodré korálky. Nejdřív se mi tomu nechce věřit, protože v tmavých oblacích ještě číhá sníh, ale je to pravda. První žába se probrala ze zimní ztuhlosti a od potoka se přes silnici vysušenou mrazem doplazila na naši pastvinu.
Jsem na to hrdá.
Každý večer je bleděmodrých korálků víc a víc a to, co jsem považovala za loňské listí na asfaltu, jsou další obojživelníci. Sbírám je a nosím k plotu a oni nechápou moji dobrou vůli a zlobně bublají a snaží se utéct z mých dlaní.
Ve dne se voda v kachním rybníčku vaří jejich milostným zápolením, ale za večerů sedí na okrajích rybníčku i pomíjivých louží a jejich oči září ve svitu čelovky. Možná odpočívají nebo čekají, až je přestanu šmírovat, a jak odejdu, začnou znovu obcovat. Někdy prostě musí vyprodukovat chuchvalce rosolovitých vajíček.
Jenže mně se prostě nechce domů. Stojím tam a zírám na ně a ony zase zírají na mě. Přesně tak, jak to napsal Jan Neruda :
„Seděly žáby v kaluži, hleděly vzhůru k nebi…“
Ta básnička není o jaru a je v ní spousta moudra. Pan Neruda byl velmi chytrý pán.
Ale já mám pocit, že ty naše žáby nehledí vzhůru ke hvězdám, že nediskutují o složitostech vesmíru a že je vůbec nezajímá, jsou-li tam někde nahoře tvorové jako ony, jsou-li tam žáby taky.
Já si myslím, že ty naše moudré žáby vědí, že na světě je nejdůležitější postarat se, aby jejich potomstvo mělo kde žít a aby tam mělo všechno, co k tomu životu potřebuje.
Jestli bychom se od těch žab neměli něco naučit.
Autor/ka fotografie: Tsunami Green: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/zvire-drzeni-zaba-fotografovani-zvirat-4816673/