Čau brácha,
tak jak je? Bavíš se dobře nad tím naším marným snažením? Představuju si Tě, jak sedíš tam nahoře u piva, rozebíráš svoji oblíbenou světovou krizi a hladomor a rozvíjíš strategii přežití – jo, vždycky si u těchhle katastrof vzpomenu na Tvoje přesvědčení, že velké a silné kusy by ostatní snědli první, protože výměnou za jedinou vraždu by se najedlo víc lidí. No, nevím. Došel jsi k nějakému jinému přesvědčení za ty poslední tři roky a kus?
Tak si představ, Klárka si Tě vůbec nepamatuje. Nějak mi to nedošlo, že jí tenkrát byly tři měsíce. Včera mi v autě říkala, že nechce žádnýho brášku, a já jí vysvětlovala, že toho má na celý život a vždycky to její bráška bude. A ať je ráda, i když ji zlobí. Viď. Nějak jí to nešlo do hlavy, že mám taky brášku. No jo, nějak mi nesecvaklo, že pro ni to nebude stejná samozřejmost jako pro mě.
Toho brášku, Bertíka, už jsi asi viděl. Tak nevím – líbí se Ti? Vodu má rád, ale nevím, jestli mu ty skoky, cos ho chtěl učit, půjdou. Zatím je trochu hérečka. Ale je ti podobnej. To už sis asi všimnul. Vypadá jako něco mezi Tebou a Honzou. Já tam nějak nejsem. No tak snad bude po Tobě sportovně nadaný, po Honzovi vysoký a třeba ho bude bavit ragby. Figuru by na to měl. Vždyť víš, jak já to mám s tím volejbalem. No ale nevím nevím. Klárka, zdá se, má sportovní nadání úplně přesně po mně. Pohyb ji celkem baví, ale zakopne i na parketách. Bertík je zas spíš než na pohyb na to žrádlo. No bůhví, jak moc budou sportovně založení.
Letos bude zase sokolský slet. Asi je tam vezmu. Tak z nostalgie. Vzpomínáš, jak v celém tom obrovském stadionu s desetitisíci lidí jsem si vybrala místo o pár sedadel výš, než kam jste si přišli na chvíli sednout s chlapama? Volala jsem na Tebe, ale byl tam takovej čurbes, že jsi mě vůbec neslyšel. Ale bylo to prostě znamení... Babička má tu vaši společnou fotku zarámovanou na zdi u svého křesla.
A co říkáš na všechny ty Štěpánky, co se teď narodili? Dobrý gang, co? Tak se koukej snažit, ať se klukům daří. A ať jsou trochu hodnější než ty. Víš, musím se Ti k něčemu přiznat...
Když na Tebe vlítla puberta a když ses o víkendu třeba dva dny neukázal doma, parkrát mě napadlo, jestli se Ti něco nestalo. A napadlo mě, jaký by to pak bylo. Že bys tak nezlobil. Ale byla to pro mě představa, asi jako že osídlíme Mars. Jednou asi, za 100 let možná. Ale je to blbost. A kdo o to stojí. Když mi tenkrát volal ten policajt, že ležíš v Motole v kritickém stavu a že má co nejdřív dorazit rodina, ani mě nenapadlo, že to může být konec. Napadlo mě, že to je zlý, napadlo mě, že to je fakt hodně zlý, ale ani na minutu mě nenapadlo, že je po všem.
Nevěřila jsem tomu, ani když mi doktorka řekla, že máš zranění “neslučitelná se životem”. Prostě to nešlo. Vždycky jsem věděla, že umřeš až po mně. Po mně ses narodil, po mně umřeš. Na mém pohřbu se dobře bav a budu Tě chodit strašit za všechna příkoří, cos mi kdy způsobil. Nejvíc za ty dva mončičáky, cos měl a já ne. A za tu děsnou fotku z páté třídy, cos donesl na gympl ukázat klukům. A za to, žes rozdával moje číslo v šatně na volejbalu jen tak pro srandu. Když mě vedli chodbou na ARO, nevěřila jsem tomu. Tohle je naplánovaný, to nikdo nezmění.
A pak jsem Tě viděla. Postavili mě před dvě postele, a i když jsi vypadal fakt děsně a vůbec ne jako ty, věděla jsem, že to jsi ty. Že je to tvoje tělo. Nikdo mi to nevěří, ale já věděla, že už tam nejseš. Že to už je jenom to tvoje tělo. Ale že to nejsi ty. Vedle mě rozebíral personál, kam zajde na oběd, a mně se hroutil svět. Ten, ve kterým jsi měl moje děti učit skákat do vody, ten, ve kterým jsem Tě měla chodit strašit za ty mončičáky. Poprvé v životě jsem se přestala ovládat a všechno mi bylo úplně jedno. Co si kdo myslí, jak vypadám, jak blbě se asi cítí lidi, co mě takhle viděj.
Vždycky jsem přemýšlela, jaké to je, vidět mrtvolu. Viděl jsi to někdy? Prostě nic… Tělo bez života. Kus nepotřebnýho masa. Bůh není, docvaklo mi. Přesně tohle jsou asi ty chvíle, kdy by člověk měl věřit v opak. Kdy se ateisté zázračně obrátí k Bohu. A já přesně v tu chvíli věděla, že je to blbost. Žádný není. A I kdyby byl, v někoho tak hnusnýho bych nevěřila prostě proto.
Víš, jak jsem měla na vejšce tu divnou spolubydlící? Ne tu, co si psala stav kečupu v centimetrech, než odjela na víkend. Tu farářku. Co jedla jabka a četla pořád dokola Bibli. Řekla mi, že já nemám dar víry. Nedokážu věřit. No jo no, nedokážu. Nenacházím útěchu u Boha. Ale jako člověk naprosto neomezený učením své církve ti můžu jednou za čas napsat. Jak se mám. Jak se máš asi ty…
Duchové a záhrobí mě vždycky hrozně bavily. Ale taky na ně vlastně nevěřím. V tom nemocničním pokoji uprostřed všech těch pípajících přístrojů jsem najednou věděla, že člověk buď je anebo není. Nic mezi.
Ale pohrávám si s myšlenkou, že každý, kdo umře dřív, než by měl, nechá na Zemi svoji energii. A ta tu proudí a hledá svůj smysl. Někde pomůže něco začít, jinde skončit.
I když ty sám už nejsi, ta tvoje energie určená na dlouhý a naplněný život tu pořád je. Dává věci do pohybu. Dělá velké věci. Dělá lidem radost.
Štěpečku... tak všechno nej a kdyby se Ti chtělo mě přijít postrašit... třeba za tu rozseknutou hlavu tenkrát, když jsem Tě zlechtala, až jsi spadnul… tak já budu ráda. Fakt!
D.