Měla jsem besedu s dětmi ze školy pro tělesně postižené v Liberci. Paní učitelka Eva Foitová mě upozorňovala. „Naše děti jsou jiné. Možná vás jejich dotazy překvapí.“ Nevšimla jsem si, že by děti byly nějak „jiné“, ale jejich dotazy mě překvapily. Bavili jsme se o psaní, o zvířatech, o mé práci. Chtěly vědět, jak se píše kniha, jak se studuje vysoká škola, jak se operuje, ale jediné dítě se nezeptalo, kolik si vydělávám. Což se mi v těch „normálních“ školách stává pravidelně. Asi tyhle děti, kterým nelítostný osud dal do kolébky nejrůznější handicapy, instinktivně vycítily, že peníze nejsou v životě to nejdůležitější.
Bylo to krásné dopoledne a já za něj moc děkuju. Dětem i jejich pedagogům.