Co se chudák stará paní nazlobila, že je kluk věčně někde po lesích. A přitom Jarouš zdědil zelenou krev právě z její strany, po držkovském dědečkovi. Z tátovy strany to byli samí pekaři, ti v noci pečou, ve dne spí a nemají čas špehovat lesní havěť. To její táta jak mohl, popadl flintu a už byl v prachu. A Jarouš „nemlich to samý“. Co se do něho kvůli tomu navandrovala, ale jak bys hrách na stěnu házel. Doufala, že se změní, až se ožení, ale krev není voda, byť je zelená. Ani svatba nepomohla.

Jak přišel z práce, jen se trochu omet kolem domu, tuhle něco pospravil, aby se neřeklo, a už popadl flintu a psa a mazal do háje. Mladá paní byla pytel dobroty, ale když si přeci jen občas postěžovala, že si ho doma moc neužijou, citoval jí přesně podle pana profesora Javůrka, dej mu pámbu věčnou slávu, že on si v té kráse, co je vidět z posedu „pod Dornovy na Hampejze“, „koupe duši“. Oči se mu zastřely lehkou mlhou, když vyprávěl o východech slunce nad Bradlem a o světýlkách, která zapalují hvězdy na zmrzlém sněhu. Chvíli ho poslouchala, pak mávla rukou a nechala ho jít. Když se mu chce ponocovat na posedu a ve čtyři ráno vstávat do práce, je to jeho věc. Aby z něho udělala „podpantofláka“, na to neměla ani srdce ani kuráž, a nakonec: „s vokoupanou dušej“ byl poddajnější a přeci jen byl doma občas k užitku.

Jára pracoval v Jablonci, což je okresní město a jako takové je plné nástrah. I na něj tam číhalo pokušení – za výlohou Obuvi se culily myslivecké holínky. Zelené, aby je snad náhodou nepřehlíd, protože na zelenou on byl prevít. Nahoře měli tkaničku, aby „neklůtaly na lejtku“, a dole žlutou nesmekavou podešev. Jarouš se v nich zrovna viděl „šámať po Hampejze jako pšic“, to by srnci mohli špicovat slecha, jak by chtěli, a slyšeli by starou bačkoru.

Sen je sen, probudíš se, je den. Milý mysliveček se musel taky probrat. Boty stály 96 korun, vzhledem k jeho platu to byl zrovna majlant, doma měl dvě holky, peněz nepřebývalo. Ale chycený už byl. A tak „hamonil a špóroval“, až si ty gumáky pořídil. Nesl tenkrát tu papírovou krabici jako sedmou svátost.

Jako na potvoru ten den odpoledne pršelo. Do Jarouše nic nebylo, jen přešlapoval u okna jako když psa zebou nohy. I k svatému Hubertovi poslal modlitbičku a ten ho vyslyšel. K večeru zafoukal od Zásady vítr, skrz roztrhané mraky prokouklo sluníčko.

„Vidiš, mámo,“ opakoval už asi po dvacáté, aby manželce ospravedlnil útěk z domova, „nejlepčí čas na sernce, co sem si moh přát. V háji jim bude krápat ze smerků za kerk, tak vylezou na louky.“ Ta si myslela svoje o srncích i o Jaroušovi, ale mlčela. Ono taky nebylo ke komu promlouvat, protože ten její už dávno upaloval v nových holínkách do Zlatníku a na Hampejz.

Prošmejdil louky „Ve Skaličkách“, špičku „Za Patermanovou“, paseku „Nad Zalamáněj“, ometl se „U Dubovýho mlejna“, vzal to pod „Majrichovy“, k „Dornom“, okolo „Borovýho“, honem ještě k „Hamernýmu“, ze zoufalství kouknul i do „Smertelnýho hájku“, i když se trochu bál, aby tam zase někdo nevisel, byl by už třetí v řadě, opatrně kouknul na „Šeucovo“, ale to už bylo jasné, že se srncem domů nepůjde.

Připozdilo se, bez srnce byl pozdní příchod neomluvitelný, tak to vzal zkratkou. Jako správný myslivec věděl o srnčím ochozu, který se v těch místech prosmýkával křovím. Udělal dva velké kroky mezí dolů, skočil na bývalou cestu – a oběma nohama rovnou na módní výstřelek zvaný šusťák, ani ty fajnové podešve ho nezachránily. Jel jak namydlený blesk. Levačkou popadl kulovnici, aby si na ni náhodou nesedl, a pravačkou hrábl pod sebe, aby zmírnil dopad. Místo pevné země nahmátl holou zadnici. Ozvalo se heknutí, zaječení a najednou se po trávě váleli hned tři.

Jaroušovi bylo jasné, že tady je nadbytečný, tak honem pryč. Nadskočil jako podstřelený srnec, jenže neměl ten srnčí gryf, kobrtnul o ostnatý drát kolem pastviny a hlavou vletěl rovnou do kravince.

Vracel se domů rytíř smutné postavy. Kravince až za ušima, na kulovnici pochroumanou optiku a na holínce lomenici.

„Dobře ti tak,“ myslela si manželka, „Kdybys seděl doma na zadku, nic by se ti nestalo.“ Ale neřekla nic. Oblečení mu na dvorku vydrhla rejžákem ve škopíčku, a když jí přišel slavnostně oznámit, že si sám srovnal „hnutej kukr“, jen se uculila. Už měla schované nové holínky, až bude mít narozeniny. Ty roztrhané ale bylo škoda vyhodit, tak je ustříhli a nosili je na dvorku jako pantofle, když byl nečas.

Takže nakonec všecko dobře dopadlo.

Nebo ne ?

Nikdo neví, jak to odskákala druhá strana . Možná jen velkým leknutím. Možná to ale mělo trvalý následek a ten teď běhá po světě. Co na tom. O jednoho piskoře víc nebo míň. Hlavně aby byl zdravý a mámě pro radost. I tátovi. Ať už je to, jak chce.

Autor fotografie: Jiří Dočkal: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/pole-hriste-louka-kopce-20634226/